Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kniha - Jízdárna Černá Perla

jizdarna--cerna-perla.png

1.část

 

Konečně byla sobota a já mohla jít znovu ke koním. Už jsem se nemohla dočkat na svou další lekci ježdění. Minulí týden jsem byla nemocná a tak nedočkavost byla ještě větší. Vzala jsem si tričko, mikinu, rajtky, pérka a vylítla z pokoje. ,,Pojedu na kole!“ vyhrkla jsem na mamku. ,,Zbláznila jsi se? V tomhle počasí? A kde máš bundu?“ ,,Tu mám už připravenou v kůlně!“ vykřikla jsem z koupelny, kde jsem si vyčesávala své dlouhé, hnědé vlasy do ohonu. ,,Na to zapomeň! Nepojedeš na kole v tomhle počasí, akorát tak nastydneš.“ ,,Ale mami, vždyť jsem teple oblečená!“ ,,V žádném případě, vem si tu bundu z kůlny, doobleč se, já tě tam hodím.“ ,,Díky ti mami, si fakt nej!“ křikla jsem a zabouchla za sebou dveře od verandy. ,,Ach jo, ty puberťáci!“ povzdechla si mamka a odešla se obléct.                                                                           
 
V autě jsem vyhlížela z okna výběhy koní. Ty se táhli přes krásnou louku, která je v létě plná koní na čerstvé a zelené trávě. „Už tam budem!“ vykřikla jsem s radostí a začala hopsat na sedadle spolujezdce. „No no, uklidni se prosím tebe. Nebo nám převrhneš auto.“ Usmála se na mě mamka. Po chvíli už jsme stáli na malém parkovišti, kde bylo zaparkováno další auto. „To bude určitě Nikola. A měla jsem pravdu. Když jsem vstoupila do budovy, hned jsem zahlédla Nikoliinu maminku jak sedí u baru a popíjí teplý čaj. „Dobrý den“ pozdravila jsem. „ Ahoj“ pozdravila mě paní Braunerová. ,,Nikola už na tebe čeká vzadu ve stájích a kydá boxy.“ ,,Děkuji“ poděkovala jsem s úsměvem a odběhl zadními dveřmi z hlavní budovy.
 
Ve stáji jsem konečně našla Nikolu, která kydala box jednomu shetlandskému poníkovy jménem Lou. „Ahoj“ pozdravila jsem ji. Nikol se nejdříve rozhlížela z boxu a teprve pak radostně pozdravila. „Čauký Týno, konečně jsi zase tady. Víš, jaká tady byla nuda?“ řekla mi s vyčítavým pohledem. „Promiň, byla jsem nemocná a máma mě nechtěla po té nemoci pustit.“ „No tak se můžeš dát rovnou do práce. Je potřeba vykydat Bertíkovy (to je Fjordský kůň) potom taky Lajle (Kladrubačka) Amálce (ponyčka) a Portosovy (valach haflinga).A co Keriton ten hnědak českého teplokrevníka a Kolia ta huculka? Zeptala jsem se. Ti už jsou. Odpověděla mi. ,, Tak já du na to.“ Když jsem šla pro kolečko, uviděla jsem u dveří loužičku zaschlé krve. Docela jsem se zděsila a tak nechala kolečko kolečkem a běžela za Nikolou. Nikola mi začala vyprávět, že se tady minulou sobotu stala nehoda.   
 
„Bylo zrovna připravování koní na výuku. Také sem přijela nová holka, nějaká Markéta, která tady bude jezdit jako my v klubu. Po připravení koní na výuku jsme se seřadili jako vždy vedle sebe i s koňmi. Nasedli jsme a začali jsme s rozcvičením, propracováním chodů, cvičením páteře atd. Vždyť to znáš. Po výuce, když jsme odváděli koně se ta nová holka narvala s Bertíkem ke mně a Portosovi do východu z jízdárny. Ani nebyla na řadě !! Portos se tam pochopitelně nevešel a odřel si o vrata zadní levou nohu, upozornila mě na to až Lenka (naše kamarádka, chodí s námi do klubu a má vlastního koně –českého teplokrevníka-) Ta Markéta je prostě
blbá !! A to říkala, že to s koňmi umí. Blbka!“ dovyprávěla Nikol a začala se vztekat. Portos byl její nejmilejší koník tady v jízdárně, nikdy v životě nepotkala lepšího koně…
 
Viděla jsem jak je Nikol naštvaná a mrzí ji že nemůže jezdit na svém nejmilejším koni. ,,Je to vážné?“ zeptala jsem se  ,,Má to odřené přesně na kloubu“ odpověděla mi Nikola. ,,A kdy na něm budeš moc zase jezdit?“ zeptala jsem se. ,,To nevím, asi až za dva týdny, do té doby vůbec netuším na kom budu jezdit.“ ,,Tak já jdu teda vykydat ty boxy a spolu potom na něco příjdem.“ navrhla jsem. ,,Tak jo“ souhlasila Nikola. Vzala jsem tedy kolečko a vidle a dala se do kydání, když jsem došla k Portosovi, lekla jsem se. Milí valášek ležel na slámě a jen tak oddechoval. Klekla jsem si k němu a hladila ho po krku a při tom jsem volala Nikol. Ta blesku rychle přiběhla, a jakmile viděla Portose ležet nehybně na slámě, zhrozila se a klekla si ihned k němu. Já zatím vzala telefon a zavolala majitelce a trenérce Tamaře. Okamžitě to zvedla. ,,Co se děje?“ otázala se bez pozdravu s obavami v hlase. Věděla, že volám vždy jen, když se něco děje. ,,Trenérko, Portos zřejmě zkolaboval, jen tak tady leží a ani se moc nehýbe, jen funí.“ ,,Zachovejte klid a zůstaňte u něho, hned tam budu.“ S těmi slovy to položila. ,,Už jede.“ Uklidňovala jsem Nikolu, která se klepala a jemně oplakávala ležícího valacha.
Po čtvrt hodině přijela Tamara s veterinářem. Já odvedla Nikol od Portose. Veterinář se dal hned do práce. Tamara zavřela box ,,Teď bude lepší, když necháme pana doktora s Portosem samotné.“ Asi po půl hodině netrpělivého čekání přišel veterinář. ,,No konečně.“ Ozvala se Nikola. My jen netrpělivě čekali, co veterinář řekne. On se na nás podíval a my čekali něco strašného. ,,Je to infekce a okolo rány to začíná hnisat, zřejmě se mu z toho neudělalo nejlíp, taky ho to začalo bolet. Vezmu ho k nám na stanici, abych ho měl na očích. Tamara si oddechla, ale Nikole se to moc nelíbilo. ,,Já ho chci tady!“ ,,To nejde, kdyby si znovu lehl, už by mohlo být pozdě.“ ,,Jak pozdě, co myslíte tím pozdě?“ ,,Ten hnis má zřejmě už delší dobu, kdyby se mu udělalo špatně a znovu by si lehl, bylo by to znamení, že se infekce, která se mu dostala do rány rozšířila do celého těla,.“ ,,To né.“ Řekla Nikol slabě a hned na to se zhroutila. Naštěstí jsem ji stačila chytit a tak, jsem ji posadila na krabici, kde byly přípravky a dezinfekce pro výbavu na koně. Tamara pomohla veterináři postavit koně, který ochotně ale s těžkostí vstal. Nasadila mu ohlávku a připnula vodítko, potom ho zavedla do přepravníku pro koně a zavřela. Nasedla i s veterinářem do auta a odvezla je na kliniku. Já zatím mírně probírala Nikolu, která neslyšně brečela. ,,Neboj, on se vrátí a zase spolu budete nacvičovat figury, které chcete ukázat na představení.“ ,,Ale co když se mu něco stane,“ pochybovala Nikol. ,,Co když se mu to opravdu dostane do celého těla?“ ,,Veterinář se o něj postará, proto si ho přeci vzal s sebou.“ Uklidňovala jsem Nikol a podala ji vodu. Nikol se napila „Máš pravdu.“ Souhlasila s obavami v hlase.
 

„Tak jdu připravit koně na výuku.“  Nikol jen smutně kývla, nadále držela skleničku s vodou a pomalu upíjela „No jo ale jaké koně mám připravit?“ řekla jsem si sama pro sebe. Tak jsem ke všem klubovým koním přinesla sedlo, podsedlovou dečku, uzdečku a čekala na trenérku…   

 

 2.část

Když přijela trenérka, Nikol už byla plně při vědomí, jen mlčky stála u Portosova boxu. Trenérka jí řekla, že dnes nemusí jezdit, pokud na to nemá náladu. Nikol ale chtěla a tak trenérce řekla, že se svého výcviku nevzdá. „Dobře, tak si jdi připravit Lajlu.“ „Proč zrovna Lajlu? Na té jezdím já.“  Oznámila jsem trenérce. „Ta je přeci moje, vždycky na ní jezdím já.“  Dopověděla jsem. „To sice ano, ale je to po Portosovi jediný klubový kůň, který umí drezurní kroky a víš, že Nikol bude mít soutěž.“ Řekla jemným, ale přísným hlasem. „A koho teda budu mít já?“ otázala jsem se udiveně. „Kolik vážíš?“ zeptala se Tamara. „Asi 57kilo, proč?“ byla jsem zvědavá, nechápala jsem, proč se mě na tohle ptá a co to má co společného s Lajlou? „No že by sis vzala Amálku.“ „Cože?“ No to mi tak ještě scházelo, aby zkušená jezdkyně jezdila na takovém prckovi. Řekla jsem si v duchu. „Já? Já jako jezdkyně, vyššího vzrůstu a mnoha více zkušenostmi mám jezdit na takovém prckovi pro mrňata?“ otázala jsem se s údivem trenérky, s domněnkou jestli se náhodou nezbláznila. Ale tu má malá Katka. Dodala jsem. „A co je na tom špatného? Ona není slabý poník, uvezla i Nikol než jsem zachránila Portose. - (Tento sladký valach měl být utracen dřívějším majitelem) Jinak Katka nepřijde , je s rodiči někde u babičky-..
 
Než jsem se stačila zeptat, jestli přijede ta nová holka, abych mohla jezdit na Bertíkovy, už byla ve dveřích. No, čekala jsem normální holku, jako jsem já a Nikol. Tohle ale na normální venkovskou holku nevypadalo. Měla nové bílé rajtky, bílou košili a černé sako, vyleštěné, jezdecké boty a bílé jezdecké rukavice  jako kdyby jela na závody. „Pane bože, to je ona?“ zeptala jsem se sama sebe potichu. „Ano to je ona.“ Odpověděla mi Tamara. „Co to má za těmi grrrr bičík.“ Hned jsem po ní chtěla vyjet kvůli tomu, že má bič. Nenávidím biče u koní, naštěstí jsem se udržela a nic neřekla. „Ahoj“ řekla chladně. „Znovu tě tu vítám.“ Řekla s úsměvem trenérka. Já dala jen oči v sloup. Tohle že zná všechno o koních? Možná tak o koních na poličce. Myslela jsem si v duchu. V tu chvíli vylítla z Portosova boxu Nikol a začala na ni ječet. „Kvůli tobě je teď Portost v nemocnici, Ty za to můžeš, kvůli tobě může taky umřít. Nic o koních nevíš, neměla jsi se, co cpát mezi nás, nebyla jsi ani na řadě! Zranila jsi ho, můžeš za to. Jsi blbá!!.“ „Uklidni se Nikolo, on se uzdraví.“ Chtěla jsem ji utěšit. Jenže Nikol vyjela i na mě „Co ty o tom víš? Co když si znovu lehl, co když za chvíli zavolá veterinář a řekne, že umřel!“ Nikola začala brečet. Tamara ji chtěla obejmout, ale odtrhla se a zaběhla do Portosova boxu. Markéta se jen zaxichtila a šla za Bertíkem…
 
Bylo mi divně, když jsem se podívala na tu Markétu. Šel z ní chlad a bezcitnost. Ani se neomluvila po tom incidentu s Portosem. „Jo Týno, zapoměla jsem ti říct“ začala Tamara. „Lajlu bude jezdit tady Markéta“ „Coožee??“ moje pusa zůstala dokořán otevřená. „Proč?“ zeptala jsem se znovu nevěřícně. Markéta se jen slibně usmívala. „Protože Nikol odmítla výuku. Chce si pročistit hlavu, tak jsem jí nabídla, ať si vezme Bertíka a projede se ve velké venkovní jízdárně“ Dnešek je nejhorší den mého života. řekla jsem si v duchu. Budu si na Markétu dávat velice dobrý pozor, protože se mi ta holka nelíbí. Markéta se sebrala a odešla za trenérkou, která byla v sedlovně. Já pozorovala její chůzi. Šla jako modelka. „A tohle má být jako co? Fiflenka nám zabloudila,?“ nevěřícně jsem se koukala na chudinku Lajlu, na které má ta bezcitná bestie jezdit. „Neboj Lajlo, budu se za tebe bít. Já to takhle nenechám, jen tak se tě nevzdám.“ S těmito slovy jsem se přikradla ke dveřím sedlovny, které Markéta přivřela, a poslouchala jejich rozhovor.
 
„Takže dnes budu jezdit na té krásné kladrubačce?“ ,,Ano. Je to kvůli tomu nedopatření s Portosem.“ „Pche, prej nedopatření.“ Ušklíbla jsem se potichu. „Nebojte se, je to silný kůň, rychle se z toho dostane. Nehledě na to že si sem budu chtít přivést vlastního koně, pokud vám to ovšem nevadí.“ Řekla lstivě Markéta. „Ne ne, určitě ne. Já budu jen ráda, protože nemám tolik klubových koní, takže mi to náramně pomůže a myslím, že Týna bude taky spokojena, je to totiž její nejoblíbenější klisnička v tomto klubu.“ Řekla s nadšením trenérka. „Ano ano, vím. Je to přesně tak, jako u Nikoli a Portose, že?“ dodala tázavě fiflena. „Ano, přesně tak.“ Potvrdila trenérka.S uraženým výrazem jsem vešla do dveří sedlovny s dotazem na trenérku. „Takže dnes budu jezdit na Amálce?“ zeptala jsem se znovu a pořád s domněním že se trenérka jen na chvíli zbláznila. „Ano, ale je to jen na dnešek, zítra už budeš mít zase svou Lajlu.“ Řekla radostně Tamara. „Bezva.“ Zahuňala jsem si pro sebe. Za sebou jsem slyšela jen zlostné ušklíbnutí té namyšlené fifleny. Moje reakce byla taková, že jsem protočila jen oči v sloup a zabouchla za sebou dveře od sedlovny. Kráčela jsem přes stáj až k druhému boxu od vrat stáje, kde byla Amálka. Koukla jsem se dolů na toho mrňavého pišišvora, se kterým jsem měla dnes odjezdit svou vysněnou hodinu po minulé nemoci. „Ach jo.“ vzdychla jsem a začala připravovat Amálku na hodinu jízdy. „Já měřím 170 centimetrů a tento takzvaný kůň měří pouhých 145 centimetrů v kohoutku. To se mi snad jen zdá“...
 
 „Můj oř je připraven“ zavolala jsem na Tamaru, když jsem dopínala sedlo. Tamara se jen rozesmála a řekla „Tak pojďte Princi zabít draka.“ Smála se mi i Markéta. Chtělo se mi řvát, ale nemohla jsem. První den a už mi leze na nervy…

 

3.část

Konečně! Už to skončilo, ta potupná výuka na pišišvorovi.“ Cítila jsem se hrozně. Chtěla jsem ihned vypadnout, jenže máma má přijet až za dvě hodiny. „Uf, tak to budu muset překousnout.“ Sedla jsem si k Lajliinýmu boxu a přemýšlela o všem, co se dnes stalo, jaké to bude teď, když je tu ta nová fiflena. Po chvíli přijela Nikol s Bertíkem. „Copak to tady děláš na zemi?“ zeptala se mě s úsměvem. „Přemýšlí. Co že jsi tak šťastná, najednou?“ Nikola najednou zářila jako sluníčko. „Volal veterinář, že je Portos vyléčen a že bude v pořádku, za dva dny by ho měl přivést. A co ty jsi taková na dně?“ „Jela jsem na Amálce.“ řekla jsem smutně a poklesle. „Aj, a viděla tě Markéta?“ zeptala se starostlivě. „Samozřejmě že ano, když asi byla s námi na jízdárně, a jela na mé Lajle!!“ rozzlobila jsem se tak že jsem bouchla do boxu. Chudák Lajla se toho polekala. Hrozně moc mě to ale štvalo. „To mi je líto. Jo a viděla jsem auto tví mamky.“ „No hurá, Tak ahoj zítra.“ Řekla jsem Nikče a odešla. Nikol mi zamávala a Bertík jen pokýval hlavou.
 
Doma jsem byla jak tělo bez duše. Mamka se mě pořád vyptávala co mi je a jaké to bylo u koní, tak dlouho se mě ptala, až jsem tedy řekla co se dnes dělo. Mamka mě poslouchala a nakonec řekla, že se to stává a že né vždy bude vše takové, jak si to naplánujeme a taky že se tím nemám zatěžovat. No jo jí se to ale řekne, když se jí to nestalo. Ona se nepotupila na mrňavém poníkovy před novou holkou, která navíc jela na mém oblíbeném koni. Navečeřela jsem se a šla spát.
 
Druhý den ráno mě probudil telefon. Volala mi Nikol s tím, že se něco stalo s Lajlou a ať ihned přijedu. To mi nemusela říkat dvakrát. Vzala jsem si ponožky, hodila na sebe nějaké to tričko a kalhoty a letěla dolů z pokoje do kuchyně, kde jsem si vzala z lednice džus a sušenky, nacpala se a už jsem si nazouvala boty. „Co tu děláš tak brzo ráno?“ ptala se ospale mamka. „Lajle se něco stalo, musím tam jet.“ Řekla jsem s plnou pusou sušenek. „Vždyť je teprve šest hodin ráno.“ Oznámila mi a zívla. „To je jedno, když se jedná o Lajlu tak přijedu i klidně ve čtyři hodiny ráno a zdržuješ mě, musím jet tak zatím čau.“ Řekla jsem v rychlosti a odešla. Vzala jsem kolo a hnala si to ke stájím.
 
Konečně jsem dorazila. Cesta na kole je prostě o dost delší než autem. S bolavýma nohama jsem vběhla do stáje, kde jsem uviděla Nikolu a Tamaru jak stojí u boxu a mluví jemně a tiše. „Co se stalo?“ odpovědí se mi dostalo jen „Pomalu.“ Přistoupila jsem k Lajliinýmu boxu a zahlídla v koutě se krčet koně, který byl zmlácen skoro až do krve. „Co to je? Kde je Lajla?“ ptala jsem se se strachem v hlase, který se mi silně třásl. „Tohle je Lajla.“ Odpověděla mi trenérka. Nevěřila jsem vlastním očím. Jak je možné, že je Lajla takto zmlácená. „Kdo jí to udělal?“ Do očí mi vyhrkli slzy. Vkročila jsem do boxu a chtěla Lajlu obejmout, místo aby se ke mně tiskla jako vždy, se na místo toho ode mě odtahovala více do kouta. Začala jsem brečet. Nikol mě uklidňovala „Neboj, postaráme se o ní. Bude to zase v pořádku.“ „Co se to děje, Včera tvůj Portos a dneska tohle a ještě do toho ta nová. Co to má znamenat?“ ptala jsem se sama sebe nahlas. „To nevím“ odpověděla trenérka s roztřeseným hlasem. „Bojím se toho, co bude zítra“ dodala a odešla zavolat veterináře….
 
Po ošetření veterinářem v jeho výraze, jsme všichni usoudili, že je to dost vážné a že bude muset být odvezena na kliniku do oddělení vážného zranění. Já jsem se nemohla zmoct ani na jedno jediné slovo, jen jsem tam tak stála a s pláčem koukala na ubohou Lajlu, která se stále choulila v koutě. Po několika minutách s veterinářem vzala trenérka mobil a zavolala na policii. Ta tu byla za několik minut. Vše to sepsali a zase odjeli. „Co teď bude s Lajlou?“ zeptala jsem se skoro neslyšně. „Až přijede policie zpět, tak jí vyfotí a potom si jí vezme veterinář a ..“ zbytek už nedořekla.. „A co?“ chtěla jsem vědět dál. „Budou bojovat o její záchranu .“ Dořekla Nikol místo trenérky. Dala jsem se ještě více do breku. Nechápala jsem proč zrovna u nás, proč zrovna naše stáj, proč zrovna klubový kůň, proč sakra zrovna Lajla?.. Začala jsem neutěšitelně brečet. Utekla jsem do jejího boxu a sedla si na druhou stranu do kouta. Lajla mě pozorovala, bylo vidět, že má starost. Natáhla krk a očuchávala mě. Když jsem však natáhla ruku, abych jí pohladila, cukla s sebou a znovu se schoulila do kouta. „Co se to tu děje?“ opakovala jsem stále dokola a zřejmě čekala na odpověď, ale marně. ,…
 
Byl pomalu večer a mě zrovna zazvonil telefon. „Haló? Kdo je?“ zeptala jsem se tichým hlasem do telefonu. „No tady máma. Kde jsi?“ zeptala se starostlivě. „Jsem ve stáji.“ Odpověděla jsem mrzutě. „Co tam proboha ještě děláš? Víš, že alespoň na tu večeři máš být doma.“ Na jejím hlase bylo slyšet, že je trochu naštvaná. „Omlouvám se mami, ale dneska se stalo něco strašného s Lajlou. Někdo ji zmlátil.“ Odpověděla jsem a s druhou větou už se mi začal klepat hlas a slzy byli zase na krajíčku. Mamka mě začala utišovat. Potom řekla, ať si dám jídlo v baru, že to potom zaplatí. Řekla jsem jí, že jí děkuju a že jsem ráda že mě chápe. Po těchto slovech jsem zaklapla telefon a dala se znovu do breku…..
 
„Kristýno!“ slyšela jsem ze stáje. „Tady jsem, na seníku!“ zavolala jsem zpětně na člověka, který mě zřejmě hledal. „Už si odváží Lajlu. Chceš jim pomoct?“ Byla to Lenka, která jsi šla zrovna připravit koně na trénink. „Ne“ odpověděla jsem jí až skoro drze. „Nemohu se dívat na to, jak Ji odváží. Bude mi tu strašně chybět.“ Lenka jen smutně a s pochopením přikývla. Já slezla ze seníku a čekala na trenérku, aby dala pokyny, co se bude dít dál. Nemohu přeci pořád sedět někde zalezlá v koutě a brečet. Jsem tu, abych byla u koní. Když přišla trenérka, zeptala se mě, jestli jsem už v pořádku. „Ano, už jsem v pohodě.“ Odpověděla jsem. Tamara věděla, že úplně v pohodě nejsem a tak mi nabídla, jako Nikole, jízdu na Bertíkovi. Souhlasila jsem, alespoň si pročistím hlavu a budu chvíli o samotě.Vzala jsem sedlo, uzdečku a box s čištěním a šla připravit Bertíka. Asi po půl hodině jsem měla Bertíka připraveného a vyváděla jsem ho ven před stáje. Nasedla na něj a vyjela konečně na čerstvý vzduch…
 
Po dvouhodinové jízdě na Bertíkovy jsem usoudila, že bych se měla už vrátit. Otočila jsem Bertíka a jela nazpět. Po příjezdu jsem zavedla Bertíka zpět do jeho boxu a odstrojila ho, přitom jsem myslela na chudinku Lajlu. „Jak se jí asi daří, nevíš Bertíku?“ byla jsem už tak zoufala, že jsem čekala odpověď už i od koně. „Ach Bertí, potřebuji si dát pauzu, je toho na mě moc a to je teprve neděle.“ Najednou jsem slyšela nějaké troubení auta. Zavřela jsem box a utíkala před stáj. Cestou jsem potkala Lenku. „Tvoje maminka mě za tebou posílá, ať sebou hneš.“ Když jsem se podívala na mobil, bylo už půl osmé. Lekla jsem se a běžela k autu s tím, že mě určitě okřikne. „Kde jsi tak dlouho? Nemáš ani připraveno do školy. Pohni!“ křičela z okénka mamka.
 
Doma jsem se asi pětkrát omluvila za to, že jsem zapomněla na čas. Mamka mě ale uraženě přehlížela. „Fajn, jak chceš!“ Vyštěkla jsem na ni a vyběhla schody do mého pokoje, potom už bylo slyšet jen silné prásknutí dveřmi. „Co si to dovoluješ. Ihned se zklidni!“ okřikla mě matka. Lehla jsem si na postel a začala brečet…..
 
„Já jsem usnula?“ udiveně jsem pozorovala temnou místnost a podívala se na hodiny. „Pět hodin ráno? Za hodinu vstávám do školy. Ach jo mě se tam tak nechce.“ Zabrumlala jsem do polštáře a šla si připravit tašku, na kterou jsem včera zapomněla. Po připravení tašky jsem seběhla dolů a dala si konečně pořádnou snídani, nespěchala jsem. Po několika minutách bylo snědeno a já se šla obléct. Moje oblékání nikdy netrvá tak dlouho jako u ostatních dívek, prostě najdu hezké tričko a džíny, které se k tomu hodí a je to, žádná věda. „Dneska si vezmu černé džíny a šedočerné tričko s indiánským vzorem.“ Řekla jsem si sama pro sebe. Vzala jsem tašku a odešla na autobus.
 
Ve škole jsem čekala na Nikol, která vždy chodí až po zvonění. Připravila jsem si učení a nadále čekala na Nikolu, která pořád ještě nedorazila. Už zvoní a Nikol nikde. Zasedla jsem do lavice a pozdravila učitele. „Dnes zřejmě Nikol nepřijde“ řekla jsem si sama pro sebe. Hodiny vůbec neubíhaly. Při čtvrté hodině, což byl dějepis, jsem už usínala. Učitel mě okřik, ať nespím ve škole, ale doma. O polední přestávce jsem si došla na oběd. Alespoň že je tu Dominik, kluk, který se mi nesmírně líbí, jenže si mě bohužel nevšímá, protože žije ve svém vlastním světě a o holky ve škole nejeví vůbec zájem. Vzala jsem si tác s jídlem a šla zkusit štěstí. Přisedla jsem si k němu a pozdravila ho. „Ahoj Dominiku, jak se máš?“ „Ahoj, ale jo, jde to.“ Nevěděla jsem co mluvit dál. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení, myslela jsem jen na něj a na Lajlu. „Dominiku, máš rád koně?“ zeptala jsem se ho s rozbušeným srdcem. „Jo, docela jo.“ „A jel si už na nějakým?“ „Jo mám vlastního, ale já to s těmi koňmi moc neumím, takže s ním chodím jen na lonži.“ „To je fantastické, a ukázal bys mi ho někdy?“ rozzářila jsem se. „Ty máš ráda koně?“ zeptal se mě docela překvapeně. Ono u nás ve škole není běžné, že má holka ráda koně. V naší škole jsou spíše namyšlené holky, které se starají jen o to, co si vezmou na sebe a jaký účes budou mít zítra. „Já je miluju.“ Odpověděla jsem mu. „Tak přijď zítra po škole k nám, představím ti rodiče a pak půjdem za ním do stáje.“ Dodal s úsměvem, zvedl se a odešel. Začala jsem se červenat jako rajče. Moje jediné slovo bylo,. „Jujký..“ …

4.část

 

Stávej, přijdeš pozdě do školy! “  slyšela jsem z kuchyně. Ospalýma očima jsem se podívala na hodiny. „Půl sedmé? Já jsem zaspala!“ Ihned jsem vyletěla z postele a začala se strojit. Seběhla jsem dolů do kuchyně a narvala si kus chleba, který byl namazaný sýrem, do pusy. Přehodila jsem přes sebe bundu a napila se teplého čaje. S plnou pusou jsem vběhla do chodby a začala si nazouvat boty. Vzpomněla jsem si i na tašku do školy, bez které bych se neobešla. Mamka zatím došla nastartovat auto, aby mě odvezla do školy a sebe do práce. 
 
Do školy jsem to stihla jen tak tak. Zasedla jsem vedle Nikoli do lavice zrovna´, když přišel učitel. Hrozně jsem se těšila na odpoledne. „Týno, půjdem spolu do stáje? Dneska je totiž nějaká vyjda a přivezou nějakého nového koně, kterého trenérka zachránila z jatek.“ Nabídla mi Nikola. „Ne promiň, dneska jdu k Dominikovi se podívat na jeho koně.“ Řekla jsem rozzářeně. „ Fakt? Moment, jak to že má Dominik koně?“ řekla udiveně Nikol „Taky jsem byla překvapená, ale prý toho o koních moc neví, takže na něm nejezdí. Chce mi ho dneska po škole ukázat, tak jsem zvědavá.“ Usmívala jsem se na Nikolu a přitom jsem koutkem oka pozorovala Dominika.                                                                                                                                         ¨
 Dnes škola ubíhala velice rychle, ani jsem se nenadála a už jsme seděli u stolu a jedli blivajzny z naší školní kuchyně. Poprvé jsem to snědla docela rychle. Nikola na mě jen zírala s otevřenými ústy., „Tobě to chutná?“ zeptala se mě s odpudivým výrazem. „Ne, jen to chci co nejrychleji sníst.“ „A nechtěla bys na mě takhle náhodou počkat?“ „Promiň, Ale Dominik už šel. Musím běžet, abych ho stihla a zeptala se jestli platí ten dnešek, tak čau zítra.“ Před školou jsem se ho zeptala, jestli teda platí ta návštěva. Jeho odpověď byla jasná „Určitě, počítám s tebou.“ A v kolik tam mám přijet?“ zeptala jsem se s nedočkavostí. „Můžeš tak, já nevím, za hodinku nebo dvě?“ „Tak jo, už se těším.“ Řekla jsem radostně a odešla na zastávku, kde jsem asi čtvrt hodiny čekala na autobus. Když jsem dojela domů, byla jsem jak u vytržení. Nezůstala jsem ani chvilku v klidu, pořád jsem stála u skříně a přebírala věci, které bych si vzala k Dominikovi, abych alespoň nějak vypadala. Po několika minutách jsem se konečně ustrojila, upravila a rozčesala si své dlouhé vlasy. Na zápěstí jsem si navlíkla gumičku, jako vždy, když jedu do stáje, vzala jsem si dvě jablka, abych dala něco tomu jeho koni a šla do obýváku „Mám ještě hodinku čas, tak si něco přečtu.“ Sáhla jsem po časopisu o zvířatech. 
 
 „Ahoj dcero“ uslyšela jsem při bouchnutí hlavních dveří a máminy odhozené lodičky. „Tak co jak bylo ve škole?“ zeptala se mě ve spěchu. „Velice dobře, mám jít k jednomu kamarádovi ze třídy a podívat se na jeho koně.“ Odpověděla jsem a nadále si četla časopis. „To je sice hezké, ale to jsem nemyslela. Víš, že zítra máte třídní schůzky a já myslela, jak ti to šlo ve škole a co známky?“ „Ale jo, šlo to.“ Odpověděla jsem s nezájmem a nadále si četla časopis. „No od tebe se toho člověk dozví.“ Zamumlala si pro sebe a odešla do ložnice. Když jsem si dočetla stránku o týrání zvířat na malé farmě, podívala jsem se na hodiny. „Uf, ještě že jsem se podívala, mám to akorát na odchod.“ Položila jsem časopis a šla se obout. Konečně jsem se narvala do bot, navlékla jsem na sebe mikinu a vyšla ven. „To snad ne, jak to že zrovna teď prší? To je jako na potvoru.“ Řekla jsem rozčileně.
 
Když jsem konečně dorazila před vrata Dominikova domu, uviděla jsem dva poníky, jak dovádí v malém výběhu. Zazvonila jsem na nově vypadající zvonek a čekala, jestli se někdo ozve. Venku byla docela zima a já byla promočená, protože jsem jako blázen jela na kole. Chvíli po zazvonění se ozval mužský hlas v mikrofonu. „Kdo je?“ zeptal se docela laskavě. „Tady Kristýna, přiš..“ nestačila jsem ani dopovědět a v mikrofonu se ozvalo. „Ano, ano vím, Dominik bude hned dole.“  Po chvíli jsem už slyšela ten jeho sladký hlas. „Ahoj, jsi tu docela brzo.“ „Jen o půl hodiny, nemohla jsem se dočkat až tě.. teda ho uvidím.“ No teda, takový trapný okamžik, kdy se holka přeřekne před klukem. (Tak a teď ví že se mi líbí) myslela jsem si v duchu. Dominik se jen pousmál a pozval mě dál. „Nejdříve tě představím rodičům a pak se podíváme na Ferraryho.“ (Ferrary? Dělá si srandu? On pojmenoval Koně po značce auta?)
 
„Dobrý den“ pozdravila jsem jeho rodiče, kteří seděli u stolu a popíjeli kávu. „Vítáme tě tu. Posaď se mezi nás a dej si buchtu.“ Jeho rodiče se ke mně začali chovat, jako kdyby mě už dávno znali. „Dominik nám o tobě vyprávěl.“ Začala paní Tarmenová. „Ale no tak, mami, na tohle nemáme čas. Chtěl jsem Kristýně ukázat koně.“ Skočil jí do řeči Dominik a začal na ni dělat zvláštní obličeje.
 
Zvedla jsem se ze židle, poděkovala jsem a šla s Dominikem do jeho pokoje. „Na, tady máš ručník. Usuš se a převlíkni se.“ Vzala jsem si od něj ručník, byla jsem docela překvapená, ale bez řečí jsem si usušila vlasy. „Já tu ale nemám jiné věci.“ Oznámila jsem mu. „Já vím, proto si také půjčíš moje věci.“ Hned jak to dořekl jsem se dala do smíchu. „Děláš si srandu? Mě tvoje věci nebudou.“ „Tak alespoň tričko.“ Řekl a vytáhl ze skříně triko s tygřím obrázkem. „Vau, to je hustý tričko.“  Dívala jsem se na triko, které jsem si hned zamilovala. „Jo já vím, tohle triko mám nejradši.“ Dořekl a otočil se k oknu. Vyměnila jsem si tričko a poděkovala.
 
V malé stáji, kam mě Dominik zavedl, byly 3 boxy a jen jeden byl zabraný. „Je támhle vzadu.“ Ukázal na poslední box v rohu.Zahlédla jsem tam černou srst. Když jsem přišla blíže, uviděla jsem krásnou havraní hřívu, která se vlnila jako vlnky na moři. Krásné velké nozdry, bohaté rousy, dlouhý hustý ohon kterým jemně a vznešeně odháněl mušky. Krásné zářící oči a silný robusní krk. Byl to Fríský kůň. Moje oči zářili radostí a úžasem. Představovala jsem si jak na něm cválám po louce plné barevných květů. Jeho hříva se spojuje s mými vlasy. Propůjčuje mi svá křídla a závodíme s ptáky. „Halo!! Líbí se ti?“ uslyšela jsem vedle sebe. „Je úžasný!“ odpověděla jsem. „Můžeme začít.“ Oznámil Dominik. „Dobře, tak začneme tím že mu změníš jméno.“ Navrhla jsem. „A proč ? jmenuje se podle mé nejoblíbenější značky auta.“ „No právě, je to hrozně divné, navíc, je to nádherný kůň a zaslouží si jméno pro koně, ne nějakou značku.“ „Dobře, tak co třeba Barnabáš?“ navrhl. „To je jak pro čerta z pohádky, další návrh..“ „Drak?“ „No to už je lepší, ale zkus ještě.“ „Baron Prášil“ plácnul a začal se ihned smát. Já na něj koukala jako na blázna. „No ten Baron, není to špatný. Bude se jmenovat Baron. To se k němu úžasně hodí.“

„Tak dáme se do práce a jdeme dál. Vybavení. Co tu máš pro něj?“ „No tak, mám tu ohlávku, vodítko a čištění.“ Řekl a ukázal do rohu stáje, kde se vše válelo na jedné hromadě. „No to pro začátek může stačit, jen by bylo lepší, kdyby vše mělo své místo. Ohlávku pověs s vodítkem někam, kde se to nebude plést. Čištění může zůstat v koutě nebo ho můžeš dát k jeho boxu.“ Navrhla jsem. „Nechám ho v koutě, před box by to nebyl dobrý nápad a ohlávku bych mohl dát na věšáky, co máme u vrat.“ Oznámil, vzal černou ohlávku s vodítkem a pověsil je na kolíček vedle vstupních dveří. „To bychom měli. Teď k čištění. Víš jak se čistí ?“ „Jo vím, jak se čistí kůň, kopyta a tak dále.“ Řekl s jemně uraženým hlasem Dominik.

Po dvouhodinovém výkladu o správné péči o koně jsem se vrhla na Barona. „Takže, říkáš že je divoký ?“ „Neochočený, Tvrdohlavý, nevyzpytatelný..“ „Ano chápu, stačí, vyzkoušíme, co umí a jak bude reagovat na některé věci.“ Navrhla jsem a došla si pro ohlávku s vodítkem. Pomalu jsem přistoupila k boxu a začala jemně mluvit na statného černého oře, který jemně stříhal ušima a upřeně pozoroval ohlávku. Otevřela jsem box a natáhla ruku k jeho nádherné hlavě, trochu sebou cukl, ale zatím se nijak nebránil, udělala jsem pár kroků blíže k němu a stále na něho mluvila vlídným a uklidňujícím hlasem. Kůň natáhl krk k mé ruce a jemně ji oňuchal, potom přišel trochu blíže. Já se zastavila a jediné co bylo slyšet, byl můj dech a jeho odfrkávání. „Zatím to vypadá dobře.“ Oznámil Dominik.

Po chvíli už měl ohlávku nasazenou a stál poslušně uvázán v chodbě mezi boxy. „Teda jak ty to děláš?“ zeptal se s úžasem. Mojí odpovědí bylo jen lehké pokrčení rameny. „ Teď si vezmi čištění a začni ho jemně čistit na plecích a na zádech. „Ehm, aa plece jsou kde?“ Zeptal se neznale. „Mezi krkem a předními končetinami.“ Když už byl vyhřebelcovaný celý vzala jsem vodítko a vyvedla ho ven. „Tak, teď ho dej do výběhu.“ Řekla jsem. Dominik si ode mě převzal vodítko, ale jak mile ho vzal do ruky, začal Baron vyvádět. Vyhazoval, vzpínal se a snažil se ho kousnout. Ihned jsem si vzala vodítko zpět a začala koně uklidňovat. „Neudělal jsi mu něco?“ ptala jsem se udiveně. Dominik jen stál a koukal na toho velkého statného hřebce se strachem v očích. „Ne, neudělal ale táta ho praštil po hubě. Když jsme ho přivezli začal blbnout, nešel ani do stáje natož do boxu. Tátu to už štvalo a tak ho praštil koncem od vodítka, bohužel ale tím špatným koncem. Kůň sice začal poslouchat, ale bylo vidět že má velký strach.“ „A ty jsi ho zrovna držel, že ? „ Jistě, je to přeci můj kůň.“ „Aha, to už vše vysvětluje. Spojil si tě s tátou a tím co mu udělal. No to nějak vyřešíme, jen ještě nevím jak. Hele už musím jít, zavedu Barona zpět do boxu a pojedu domů. Uvidíme se ve škole.“ Řekla jsem Dominikovy a stále přemýšlela nad tím, jak tomu koni naznačit, že je Dominik jeho kamarád.

Doma jsem si rychle připravila do školy aby mamka nezjistila že jsem přišla tak pozdě domů a ještě nemám připraveno, Naštěstí jsem to stihla, rychle jsem si vzala do ruky učebnici a dělala jako že se učím. „Ahoj mami, tak jak bylo v práci?“ Nikdo se neozval. Položila jsem učebnici a sešla dolů. Mamka seděla na gauči a koukala na televizi. „Stalo se něco?“ zeptala jsem se ustaraně, protože vím, že se matka nikdy nekouká na televizi dokud nemá vše hotové. Přišla jsem k ní blíž a zeptala se znova. Natáhla ruku s papírkem směrem ke mně. Vzala jsem si papírek a hned mě došlo co se stalo. „Nechci tě vidět u televize, počítače a ani u toho tvého kamaráda a už vůbec ne u koní.“ „Koně mi zakázat nemůžeš. Všechno ale koně ne, ty jediný mi nezakazuj, prosím.“ „Už jsem řekla, zůstaneš doma a budeš se učit. Ke koním nepůjdeš, dokud si to neopravíš.“ Stála jsem s papírkem v ruce a koukala přes slzy na matku, která stále trvala na svém. Odhodila jsem papírek se známkami, vyběhla schody do mého pokoje a vztekle zabouchla dveře. Rozházela jsem oblečení a shodila vše ze stolu. S brekem jsem vzala telefon a zavolala Nikolu. „Ahoj Nikol, Hele zítra mě nečekejte a vlastně minimálně celý týden.“ „Proč?“ „Kvůli známkám.“ Vysvětlila jsem .. „Hodně špatné? „ zeptala .„Mám dvě čtyřky a pět trojek.“ Oznámila jsem se vzteklým hlasem. „Tak to se nedivým. Dobře řeknu to Tamaře. Zatím ahoj.“ Řekla Nikol. Zaklapla jsem telefon a hodila ho do kouta pokoje.  

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář